Nedávno jsem řešila situaci, kdy banka A, se kterou nemám smluvní spolupráci, protože nechce platit lidské zdroje, raději "jede" téměř vše online, má úúúúžasně nízkou úrokovou sazbu. Zpočátku to vypadalo, že jejich úroková sazba je pro banky (banka B), se kterými mám spolupráci, nedosažitelná. Nakonec se však ukázalo, že až o tak rozdílné podmínky...
Povinný příspěvek na produkty spoření na stáří bude od 1. ledna 2026 platit zaměstnavatel pro zaměstnance, kteří vykonávají rizikovou práci a v daném měsíci odpracovali alespoň 3 takové směny. Zaměstnavatel přispěje 4 % z vyměřovacího základu zaměstnance, přičemž zaměstnanec musí příspěvek písemně uplatnit.
Předem se omlouvám všem poctivým zaměstnancům bank a pojištoven, věřím, že snad nějací jsou. Asi se však shodneme, že svoji nabídku mají omezenou zdmi své společnosti a že nabídka trhu je mnohem širší, ale oni ji mají svým šéfem limitovanou.
Mám klienta, 22 let, má psychické potíže a už 3 pojištovny ho odmítly pojistit! Úplně! Ani invaliditu! "Co kdyby zůstal invalidní po autonehodě?", ptala jsem se! "A jak my poznáme, že ta autonehoda nesouvisí s jeho psychickými potížemi?!", odpověděli z pojišťovny.
Češi mají v bankách 2,7 bilionů korun, které si mohou hned vybrat - tedy na běžných a spořících účtech. Dává však tato výše smysl? Jak jste na tom? A jak by to mělo být?
Kolega měl klienta, který chtěl zainvestovat poctivě našetřených 500.000 Kč. Více než měsíc spolu probírali jednotlivé fondy - jejich zaměření, rizikovost, likviditu apod. Klient si stále nebyl jistý, co vybrat. Tvrdil, že je asi moc konzervativní. Jednoho dne zavolal a kolegovi sdělil, že peníze investovat nebude, protože už je nemá!
